Výsadek.cz
Jednotlivé ročníky
1997

1999

2002

2003

2004

2005 - jaro

2005 - podzim

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

2015

2016

2017

2018





Popis výsadku 2005 - podzim



Akce Výsadek 2005 byla naplánována na 21-23. října 2005.
Výsadku sem se zúčastnil sám jako soutěžící. Zde je zápisek z mého deníku:

21.10.2005 - pátek: Sedím v zaměstnání a vymejšlim co napsat na rozloučenou.

Na tenhle víkend totiž naplánoval Marek akci Výsadek. Místo akce jest samozřejmě do poslední chvíle tajeno, nikdo netuší, kde bude v pozdních nočních hodinách vysazen, zanechán svému osudu a famóznímu Brněnskému střelci, kterýho už střílení brňáků omrzelo a přesunul se do čech.

Pročeš nevim, zda-li se na Výsadku ztratim, či mě někdo zastřelí.

Tak se tu mějte pěkně.

Já se snad vrátim.


Tak a sem tady.

Fascinující vyprávění započnu sloganem z jedné veleslavné písně veleslavné zpěvačky Helenky:"Bude dlouhá noc nikdo z nás nejde spát...!!!"

Ano, dlouhá noc bude, byla a pro některé i smrtelné okamžiky přinese, ale to hodně předbíham.

U Marka na krámě jest napěchováno kolem třiceti lidiček, jež se pod rouškou tmy nechaj odvést do tajemných lesních hvozdů v marný snaze vrátit se zase zpátky.

Po příjezdu na svém bicyklu budím patříčný obdiv olbřímým zavazadlem Gemma 75S turist, posměšně sem obviněn z vláčení kravin, zbytečného nošení spacáku, neb NIKDO Z NÁS NEJDE SPÁT, neprávem sem podezříván s nošení stanu, pročeš sem všem pro smích.

Míla s Marťou spacáky zanechávaj Markovi napospas řka:"Minule sme celou noc šli, předminule sme taky nespali, tak naco s sebou vláčet spacák...".

Hned na krámě dochází k první konfliktní situaci s Radkou, kterážto nechápe, že s šátkem na očích v autě nepojedu, neboť bych se poblil, poblil bych se tak do pěti minut, pročeš nehodlám s sebou šátek vůbec nosit, namísto pochopení sem však nařčen s diletantství a je mi vyhrožováno tim, že nikam s nima nepojedu.

Nu což.

Nacpem se do aut a zanedlouho vystupujem před Kladenskou sportovní halou na sletišti.

"To sme daleko nedojeli", směju se,"jestli si za tohle Marek naučtoval tři kila, tak to je od něj velmi pěkné", snažim se bejt vtipnej a dodávam:"a vůbec máte štěstí, že už chytili toho střelce, tady by měl pěknou žeň"

Marťa, kterážto místo sledování televizních novin kopuluje se svým čutálistou, znenadání propadá panice a při zjištění, že tady někde běhá blázen s kvérem se snaží z lesa vrátit zpátky do města.

HeHe.

Putování končí na vlakový zastávce Kladno-rozdělov. Z čehož lišácky usuzuju, že pojedem vlakem.

Famózní.

Vlak jede za 45 minut, tudíž máme na zastávce s jednou lavičkou pro třicet lidí o čem přemejšlet a vymejšlíme možnosti, kde asi Výsadek bude. Pak nastoupíme do vlaku, do uší sou nám vecpány špunty, oči musíme neprodleně zavázat šátkem, by sme něměli tušení kam pojedem.

Báječné.

Vlakem jedem hodinu a deset minut, z čehož usuzujem, že sme někde za Rakovníkem, Martin (s kterym tuhle akci podstoupíme), vystoupí se zavázanejma očima z vlaku, klopýtne o patník, načeš pronese:"To sou Krty!!"

"Cos řikal", řvu jak na lesy.

"Vyndej si ty špunty z uší, kokote", oboří se na mě kdosi, a opět sem středem pobavení.

Báječné.

S Kubátorem, Michalem, Martinem, Trnkou a Dášou sme vstrčeni do zavazadlovýho prostoru terenní Toyoty, prej si máme zakrejt oči, neb za chvilku už budem na místě. Zakrejvání oči mi nepřijda jako dobrej nápad, neb už od nasednutí cejtim, že jestli bude cesta trvat dýl jak deset minut, pobliju kompletně celej interiér zapůjčeného vozidla.

V 0:15 konečně vystupujem.

První informace přicházející do mozku maj následující charakter Mlha, Tma, Zima, Pole.

Bezděčně se vydáváme za takovym unylym světýlkem v dálce, jež se později ukazuje jako vesnička Kotaneč.

"Vyndáme mapu", navrhuju, "zjistíme kde sme a vyrazíme za první indicií", načeš Martin z obálky vyndavá černobíle ofocenou mapu ze spoustou červenej písmenek a vymazanejma názvama obcí.

"Budem asi tady", společně zabodnem prst doprostřed mapy, než z hrůzou zjišťujem, že mapa je navíc zrcadlově otočená.

Báječné.

Při pozdějším důslednějším bádáním v mapě zjišťujem, že jest potřeba navštívit body A,B,C najít někde v jejich blízkosti nápovědu a dojít do cíle.

Což se později ukazuje jako nemožné, neb bod A v naší mapě neni.

"Marek si myslí, že sme tak dobrý, že nám tam ten bod nenakreslil", libujem si,"to je důvěra co", mažem si med kolem huby, než z pozdějšího telefonátu zjišťujem, že to nebyl záměr, ale chyba.

Pěkné.

22.10.2005 - sobota: Potkáváme Trnku s Dášou. Okouknem jim mapu, zakreslíme si stěžejní bod A do naší mapy a vyrážíme po asfaltce najít nějaký vodítko, který nám potvrdí naší lokalizaci na mapě.

"Hele tady je to 3,5 kiláku do Rabštejna nad Střelou po modrý značce", vykřikne Martin,"takže sme fakt tady!", ukáže prstem do mapy. Rozhodujem se, zda-li dojít do Rabštejna, jež je zároveň bodem B a snažit se najít onu indicii, leč nemáme směr pod kterym máme od vrcholový borovice jít, a ani vzdálenost v jaký máme indicii hledat a hlavně vůbec netušíme CO že vlastně hledáme. Pročeš vyrazíme na druhou stranu, zpátku do Kotanče, ke kozičkovu mlýnu přjít po mostě Střelu a dostat se tak do Strážiště, kde je informace o azimutu pod kterym pak máme z bodu B hledat indicii.

Všechno by to bylo krásně promyšlený, kdyby sme Kozičkův mlýn v noci našli, namísto toho stojíme na druhym břehu řeky než potřebujem, Střela má asi úět stupínků a na druhý straně turistická značka.

"Brodíme?", vyzvídá Martin, a hned si zuje boty, a chvatně vstoupí do ledový řeky.

"Neblbni, bude se ti hodit nějakej klacek na lepší rovnováhu", podávam mu kus větve a pak už ho sleduju jak mizí po kolena v ledový vodě. za hlasitýho křiku několika sprostých slov.

"Sem tadýýýýýýýýýýý", řve z druhý strany řeky,"je to pěkně ledovýýýýýýýýýýýý".

Je čas na muj part. Mátožnou nohou vstoupim do řeky a hned se mi vybavuje kterak sem se málem před dvouma rokama utopil ve vltavě pod Kamejkem, když sem jí nerozumně snažil přeplavat, voda ledová, nohy zkřehlý, kluzký kameny, stále se zvětšující hloubka.

V prostřed řeky nastává nejzajímavější okamžim, pravou nohou vstoupim na nějakej neskutečně kluzkej kámen, dostávam smyk, noha pokračuje někam směrem po proudu, druhá noha je silnym proudem vytržená z rovnováhy, tělo se nekontrovaně otáčí o 90 stupínků a po zádech padam do řeky....

"Tak to je v hajzlu", zařvu beznadějně v představách promočenýho báglu, odplavanejch bot, a následnýho spaní v mokrym spacáku.

...v zoufalý snaze zabránit pádu zapíchnu klacek v levý ruce za svoje zády, batohem se o něj opřu a odnesou to jenom mokrý kalhoty, modřina na plosce chodidla a rozříznutá levá noha pod palcem (zmrzlá tkáň však ani nekrvácí, pročeš utržená zranění sem objevil až v neděli večer doma).

Ve Strážišti potkáváme Kubátora s Michalem, slavnostně si podáme ruce, neb oni taky brodili řeku, z kostela opíšem stěžejní čísla a pokračujem dál.

V šest ráno navrhuju trochu se prospat, najdem místo, vytáhnem spacáky a dřiv než si stačíme říct doubrou noc, sme mrtví.

"Vstávej", třese se mnou v půl devátý Martin,"musíme vyrazit, aby sme vyhráli!"

"Co blbneš", děsim se,"kdo ti nakecal, že chcem vyhrát?!"

"Já myslel, že chceš vyhrát."

"Já chci hlavně spát, na výhře mi až tak nezáleží..."

Tak.

V devět nakonec už zase pochodujem směrem na Potvorov,"opište datum stavby kostela svatého Matouše...", čtu z propozic, zatimco Martin lomcuje bránou ke kostelu, sundavá bágl a začíná se sápat na pletivo, "...co blbneš", okřiknu ho, v horní části branky nadzvednu zabezpečovací mechanismus a bránu otevřu.

"Seš inžynýr co?", posměšně praví,"to se hned pozná..."

"Tak tady píšou Kostel svatého Mikuláše, vznik stavby..."

"Počkej", zarazim ho,"máme bejt u kostela svatýho Matouše, né svatýho Mikuláše"

"Tak sou tady dva kostely", dí Martin.

"Dva kostely v jedný vesnici", ťukam si na čelo,"ses zbláznil, to sme spíš někde jinde", dodávam, "a nebo..."

"A nebo co?", vyzvídá Martin.

"A nebo je to další zmatek z Markova pera, nejdřív nemáme v mapě bod A, pak ze zadání nechápem jakej letopočet máme opsat z brány v tý minulý vesnici teď kostel svatýho Matouše"

"To je taky fakt", pročeš opíšem datum stavby kostela svatýho Mikuláše s poznámkou o Matoušovi a Markově fantastickýmu matoucímu umění.

HeHe.

Netrvá to ani pět minut od kostela a žebram po Martinovi lepenku na nohy, boty mi sice puchejře nikdy neudělaly, ale dneska je všechno jinak. Po zutí famózní obuvy Hanwag Alaska, zjišťuju, že vnitřní podšívka na patě je prodřená a to prodření mi udělalo ten puchjř.

Tak to je vskutku báječné.

Další důležitá informace jest ve vesnici Bílov, máme opsat číslo na kapličce (1881) a sečíst (18), dost důležitá informace pro další dění. V mapě hledáme cestu do další vesnice Vyskoá Libyně, ta tam samozřejmě neni, pročeš Martin osloví prvního domorodce kterýho potkáme se slovy:"Která cesta vede do Libyně"

Odpovědí nám je tupý pohled tázaného, nevěřícné zakroucení hlavou a věta:"I'm sorry, but I don't speak czech"

Báječné.

V nohách už máme něco kolem třiceti kiláků a z toho většinu po asfaltovym povrchu, pročeš mě báječně pálej chodidla, navíc mi večerní brodění udělalo jistojistě dobře a začíná mě opět bolet v krku.

Kurva.

Konečně se nám podaří dojít na místo, jež je v mapě označeno písmenem C, maj tu bejt tři kříže, triangulační tyč a od ní pod azimutem 67 stupňů ve vzdálenosti 18 kroků má bejt ukryta indicie.

Pod azimutem 67 stupňů od triangulační tyče, ve vzdálenosti pět kroků ležej zhroucenej Kubátor s Michalem, z letargických pohledů a prapodivný neartikulovaný mluvy zjišťujem, že tady hledaj už hodinu, zatim nic nenašli, už je to pěkně sere a asi se na to vyserou a pudou do hospody.

Zanecháváme unaveného Kubátora osudu, na buzole zaměříme 67 stupňů, a krokujem, jeden, dva, tři, čtyry, pět, šest, sedum, osum, devět, deset, jedenáct, (náraz do sloupu telegrafního vedení), dvanáct, (napíchnutí se okem na větev trnky), třináct (proniknutí do neskutečně hustýho trnkovýho keře a finální zamotání se v něm), krok čtrnáct již udělat nelze.

"Tady to někde bude", ukazuju do prostoru skládky.

"Tak tady hrabat nebudu", otráveně pronese Martin, když najde nepoužitej primerák, několik rozbitejch flašek, a hromadu plechovek.

"Neblbni, tady někde to musí bejt", hrábnu pod sebe, když nahmatam něco modrýho, zvednu to k očim a zjistim, že je to velmi nepečlivě zauzlovaná, použitá šprcka, jejiž obsah mě zanedlouho začně studit v ruce. "Tak a dost!!", pronesu nasraně,"tady nic neni!!!!"

"Dyť sem ti to řikal už před půl hodinou", směje se mi Kubátor.

Zvednu telefon, zavolam Markovi a dozvídam se, že součet datumu 1881 není 18, jak sme se mylně domnívali, ale 9. Což sem ani já, ani Kubátor, ani další z inženýrů z nedotaženýho zadání nepochopili, pokud je někde napsáno sečíst datum, tak ho sečtu a kdyby mi vyšlo 26, tak mě rozhodně nenapadně dál sečíst dvojku se šestkou a získat tak číslo osum.

Báječné.

Má nedostatečná intuice mě stála 55 peněz ze stran operátora OSKAR a jednu hodinu tresnýho času od organizátora Marka.

Skvostné.

Nasranej, otrávenej, s chutí to zapíchnout a jet vlakem domu sem nucen pokračovat do Žihle, což je nějaká díra tři kiláky odtud a samozřejmě po asfaltce. Z Žihle pokračujem do Pastuchovic, další tři kiláky po asfaltu, kde potkáváme zdrcenou Marťu bez Míly.

Rozdělili se, ztratili, Marťa tu už tři hodiny na Mílu čeká, Míla má vypnutej telefon, Marťa nemá spacák, zato má hlad, zničený koleno a cucá tablety Imudon.

Vtipné.

Rozhodnuti obejít i body B a A vyrážíme z Pastuchovic na západ, by se po půl kilometru změnili názor, došli k závěru, že cíl je v Jesenici, a neodebrali se směrem tam.

V cilí sme někdy za tmy, finální čas nevim. GPSka ukazuje kolem 50 kiláků, Radka poukazuje na to, že sme neobešli všechna stanoviště, nasraně praví, že mam přinést neotevřenou obálku z nápovědou a posílá mě do prdele se slovy ať na ní rači nemluvim, neb jí pěkně seru.

Tak nevim. Ani sem nestačil nic říct.

Nu což, v hospodě popiju spousty piv, s Houbařem, Martinem, Bárou, Trnkou a Dášou pod vlivem alkoholu nasednu do vozidla a pojedem domu už dneska.







info (uzenáč) vysadek.cz